VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole.

 
Tohle jsem se tam naučil:
O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej
a každý den trochu maluj a kresli a tancuj
a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni
někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko
V plastikovém kelímku – kořínky míří dolů
a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak
a proč, ale my všichni jsme takoví.
Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i
semínko v kelímku – všichni umřou. My také.
A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky
a první slovo, které ses naučil – největší slovo
ze všech – DÍVEJ SE.
Všechno, co potřebuju znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny.
Ekologie, politika, rovnost a rozumný život.
Vyberte si kterékoliv z těch pravidel a řekněte to složitými dospělými výrazy a vztáhněte
na to svůj život doma nebo v práci, ne svou vládu nebo svůj svět a uvidíte, že to platí, je to
jasné a sedí to. A představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni – na celém světě –
každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod
hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád světa bylo vždycky vracet věci nazpátek a
uklízet po sobě.
A stále ještě platí – bez ohledu na to, kolik vám je let -, že když vyrazíte do světa, nejlepší
je chytit někoho za ruku a držet se pohromadě.